V Litvínově jsem hrála 8 nebo 9 let. Mezitím jsem chytala 2 roky extraligu neslyšících žen (SKN Plzeň, a Prague women).
Jak ses dostala k extralize neslyšících žen? Jaká to pro tebe byla zkušenost?
Ani nevím, jak se přesně pan Crkovský (předseda SKN Plzeň) o mně dozvěděl, ale jednoho dne mi napsal s tím, že hledají gólmanku. Ligu neslyšících mohou hrát pouze nedoslýchaví a neslyšící. Navíc gólmanek je všude málo a u neslyšících to platí desetinásobně. Jak jsem zjistila, handicap nebrání radosti ze hry, naopak jí ještě zvyšuje. Byla to pro mě úžasná zkušenost, především co se týče komunikace nejen na hřišti. Během hry totiž musí mít hráčky vyndaná naslouchadla, a tím pádem jakékoliv upozorňování nemá smysl. I já jsem po vyndání naslouchadel měla problémy v orientaci. Někdy jsem stěží odhadovala, kde je míček.
Vrátíme se zpět k tvému přestupu do Chomutova. Proč si se rozhodla přestoupit právě k nám?
Důvodů bylo víc, potřebovala jsem změnu. V Litvínově jsem dlouho stagnovala. Byly dvě možnosti, buď úplně skončit a nebo změnit tým. Původně jsem zvažovala roční pauzu, ale ozval se mi Standa (trenér) a tak jsem využila příležitost.
Jsi v Chomutově více spokojená?
V Chomutově jsem velmi spokojená. Jen to dojíždění je trochu otrava.
A začátky tvojí sportovní kariéry? Jak si se dostala k florbalu? A speciálně, jak si se dostala do branky?
Všechno začalo v prváku na středí, kde jsem si chodila zahrát s kluky. Začínala jsem v poli jako obránce, nebo takový univerzální brankář bez výstroje (smích). Školník mě odkázal na Basáka, bývalý Mostecký trenér. Ten mě však poslal na Všetulu, který dodnes trénuje litvínovské juniorky. Do branky jsem pak zaklekla dobrovolně. Gólmani jsou vždycky "jiní" a mě baví být poslední nadějí týmu (smích).
Chtěla bys někdy opět zkusit hru v poli?
V případě nutnosti bych klidně ráda nastoupila jako obránce. I za Litvínov jsem v případě nedostatku hráček nastupovala do pole.
Co ráda děláš, když nehraješ florbal? Chodíš do práce nebo studuješ?
Bohužel (smích) již pracuji ve zdravotnictví. Moc volného času nemám, ale když se najde chvilka, tak většinou hraj hry na počítači nebo si prostě ráda užívám ten pocit, že nic nemusím dělat a jen relaxuji. Samozřejmě, že posezení s přáteli, cestování, kino, restaurace a další aktivity patří k příjemným vytržením ze stereotypu.
Zbývá ti ještě nějaký čas na tréninky? Jak často s týmem trénujete?
Zbývá, do Chomutova dojíždím dvakrát týdně kvůli časové náročnosti, ale tréninky jsou třikrát do týdne.
V čem se trénink brankářů prakticky liší od tréninku hráčů v poli?
Úplně ve všem (smích). Kromě společného rozcvičení. Holky střílí a já chytám.
Je náročné být brankářem? Často celý tým spoléhá na oporu v brance...
Určitě je to náročný post, hlavně na psychiku. Brankář by měl být po celou dobu soustředěný, nepoddávat se emocím a měl by umět zvládat a stresové situace. Sledovat pohyby všech hráčů na hřišti a na balónku. Samozřejmě se podle toho pohybovat. Pro mě jsou úžasnou disciplínou nájezdy. Vychytání takového nájezdu je euforický zážitek, nesmí se ale zapomínat ovládat emoce!
Máš před zápasem jako brankářka trému?
Ani se to nedá nazvat "trémou", ale určitá nervozita je tam vždycky. Důležité je se tomu nepoddávat a vydat ze sebe maximum.
